Rozum nebo cit?

S velmi těžkým srdcem vzpomínám na onu zlověstnou čtrnáctidenní lhůtu. 

Nebyl by den nebo hodina, kdy by se mi hlavou nehonilo tisíce myšlenek.. jedna myšlenka doslova skákala za druhou a má nerozhodnost, bezmoc a panika byla cítit na všechny světové strany.

Byly dny, kdy jsem jen ustavičně brečela a nevěděla co si počít. Byly dny, kdy jsem se snažila alespoň trochu racionálně přemýšlet a hodnotit situaci a byly dny, kdy jsem pracovala dvojnásob, abych zjistila, jak na tom vlastně jsme. 

V těch chvílích jste za mnou stáli VY! Mí vděční rádci, kteří jste se se mnou ochotně a se soucitem dělili o názory a zkušenosti. 

Ozvalo se mi několik majitelů koní se shivers syndromem..

Ozvalo se mi mraky majitelů bojujících s měsíční slepotou..

A ozvalo se mi několik majitelů s čipy v hleznech a spěnkách…

Prognózy od Vás zněly poměrně dobře, jen v opravdu malém procentu případů jste mě od ponechání si Gase odrazovali – a za to Vám patří mé obrovské díky. 

Na druhou stranu rodina a přátelé, ty si doslova klepali na čelo, na co vlastně že to jako čekám? 

Zkušenější a ostřílenější majitelky koní mi s čistým vědomím radily ať Gase vrátím a koupím si zdravého koně. Rodina mi říkala, že to je opravdu strašně moc peněz a nejistý výsledek – věděli totiž, kolik toho v životě budu muset obětovat, pokud se rozhodnu si Gase nechat.

A zatímco se mi kupily teorie, názory a má hlava pořád víc a víc nevěděla co má dělat, má péče o Gase musela intenzivně pokračovat. 

Cítila jsem při jednání s ním mojí neskutečnou frustraci a věděla jsem, že on jí moc dobře cítil taky. Choval se jakoby naprosto přesně věděl, že v sázce je jeho život. 

Veškeré dosavadní srandičky šli stranou, jako pacient byl naprosto perfektní a najednou nadměrně začal vyhledávat mou přítomnost – jenže já ho odmítala. Bylo to pro nás oba, tak strašně bolestivé, že neumím popsat ani teď to, co cítím, když tyhle řádky píšu a vzpomínám. Je mi úzko… ze sebe, za Gase, z lidí, kteří nám to zavinili..

Nevím přesně, kdy nastal ten zlom, ale jednoho dne jsem se rozhodla tuhle šílenou nevědomost ukončit. 

Rozhodla jsem se, že Gase vrátím. Celou situaci jsem začala brát jako znamení toho, že takhle to být nemělo a rozhodla jsem se, že peníze, které jsem původně za Gase zaplatila vložím do mého vzdělání a absolvuji certifikovaný kurz Equine body workera, abych mohla koním, jako byl Gas začít opravdu pomáhat.

Věděla jsem, že se sebou nedokážu žít, věděla jsem, že nikdy nesednu do auta, které bude Gase odvážet, věděla jsem, že si tohle rozhodnutí nikdy neodpustím. 

 

A tak jsem chtěla, aby odjel co nejdříve, ideálně hned, protože každou minutu sním hrozilo, že se zadusím. 

Velmi ráda v posledních letech používám větu, myslím si, že se některé věci, dějí z určitého důvodu – a tak tomu bylo i v případě mého ,,špatného’’ rozhodnutí. 

Jakmile jsem se cítila rozhodnutá Gase vrátit, volala jsem majitelům a dostala jsem instrukce, že ho mám přivézt. Jak už jsem psala, chtěla jsem aby to bylo hned… 

.. ale kupodivu vozík, kterým jsem Gase tři týdny předtím přivezla, byl najednou rozbitý, kamarád a přepravce v jednom nenašel ani jednu skulinku, aby Gase odvezl a všichni známý, které jsem obepsala záhadně zrovna s hobby koňmi lítali po závodech. 

Zkrátka, ani na dřív ani napozději nebylo možné sehnat přepravu. 

A tak se znovu spustil onen psychický kolotoč. Byla jsem zničená, bezradná a unavená. 

Nikdy bych neřekla, jak moc usilovné přemýšlení člověka vysílí. 

A pak se stalo, že jednoho dne přijeli za Gasem moji rodiče. Koně, pro ně nikdy nebyli terno a tak se ke Gasovi vlastně dostali poprvé až ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že půjde pryč. 

Chodili jsme jedno z milionu koleček po obvodu jízdárny, stejně jako každý den. 

Já se skleněným pohledem do země před sebe, Gas o pár kroků za mnou, bez známky zájmu nebo energie… když nad tím zpětně přemýšlím, je mi to strašně líto.. 

Naši si Gase pomazlili podrbali a zatímco jsem dál vysílená kroužila na sluníčkem rozpálené jízdárně mamka se začala naprosto laicky a bez úmyslu vyptávat. 

M:…. no a to oko… když by na tu operaci nešel, tak co se stane? 
N:..muselo by se mu odstranit, jinak by ho to bolelo a mohl by oslepnout a stejně by ho to pořád bolelo.. 
M: A jemu by nevadilo, nemít oko?
N: záleží, jak si na to jaký kůň zvykne, ale myslím, že časem by to zvládl. 
M: No a co, když bys čistě teoreticky tu vitrektomii nedělala a prostě mu to oko vyndala?
N: ..Asi by to bylo řešení, ale nevím jestli bych se s tím smířila, že jsem mu kvůli tomu, že nemám finance sebrala možnost vidět. 
M: ale řešení by to bylo. 
N: jo, asi bylo. 
M: a co kdyby se neoperovaly ty nohy?
N: možná nebudou muset, záleží jaké ty čipy jsou a zda překáží, musela by se udělat svodná anestezie na klinice. Doktor z kliniky ale říkal, že by to neoperoval jestli to je hobby kůň, chodil by do lesa a nebo by ho měl jako sekačku na trávu, když si ho chci nechat. 
M: takže bys vlastně měla takového přerostlého psa, že? Chodila bys sním na procházky a tak. 
N: jo, to jo. Nepotřebuju jezdit, jen nechci, aby ho něco bolelo. Ale mít přerostlého psa, za statisíce doma, to fakt nejde mami. 
M: Papírový pes tě taky bude stát desetitisíce, tak majitelům nabídni cenu, za jakou by sis ho nechala. A prostě budeš mít přerostlého psa a zahradní sekačku v jednom. 

S těmi slovy odjela a já doslova vidím, jak má chůze zpomalila a mozek se zase rozjel na plné obrátky. 

Udělala jsem  dvě kolečka, otočila se na toho moulu, co tam stál rozcáplý s vodítkem v hubě a podívala se mu do očí. V tu chvíli jsem věděla, že ho nikdy na žádný jatka nepošlu a vytáhla z kapsy telefon.

PŘÍSAHÁM BOHU, že v tu chvíli, co jsem telefon chytla do ruky přišla zpráva od Gasovo majitelky, zda bych si ho přece jenom nechtěla nechat.

Ten kámen ze srdce, který mi spadl museli slyšet až někde v Ostravě a já v návalu slz naťukala odpověď, že obratem odesílám ,,rozumné’’ peníze a Gas zůstává doma! 

POZOR! Málem si odešel👋!

Přihlaste se k odběru novinek pomocí emailu! Budete získávat informace o nových článkách či speciálních nabídkách!

*Jak zpracováváme vaše osobní údaje naleznete zde.

Diskuze