Příjezd do nového domova připomínal spíš příjezd šampionů z Olympiády. Kromě majitelů stáje, nás vítala i babička s dědou a zbytek tchánovi rodiny.
Gase jsme vyložili v poklidu a povzdálí a pak promenádou zamířili do nového dřevěného boxu se skvělým okénkem do dvora. Celou dobu mě fascinoval jeho klid a důvěra se kterou mě následoval, jelikož jsem si pořád připomínala, že se jedná o mladého španěla, který už půl roku stojí na boxe a ven jde jenom na deset minut.
Když byl Gas v klidu v boxe, stal se na čas centrem všeho dění, kdy si ho každý prohlížel jako ve vitríně. Působil, že mu společnost příliš nevadí, ba naopak si jí docela užíval, pokud se však jednalo jenom o klidné pozorování.
Jakýkoliv prudčí pohyb následovala Gasova reakce. Každé zvednutí ruky nahoru tak, abychom ho pohladili po hlavě doprovázelo Gasovo panické cuknutí a když jsem otevřela box a rozešla se směrem k němu couval do zadní strany boxu.
Se svojí povahou jsem jen nervózně odháněla všechny návštěvníky, aby měl Gas svůj potřebný prostor a nebyl ve stresu. Stačilo, že jsem se stresovala já, za nás oba.
Když se všichni vynadívali, vše kolem nás utichlo a ve stáji jsme zůstali jen my dva. Gas spokojeně chroupal seno, které jsem mu ochotně přidávala a já se pokusila o další společný kontakt.
Gase jsem v boxe vyčistila, pozvedala mu všechny nohy a s velkou dávkou nadšení také rozčesala a zapletla hřívu. Popocházení a nervozitu jsem maximálně tolerovala. Po pár hodinách, kdy přijela další část návštěvy jsem vzala Gase na čumendu po areálu a ukázala mu jízdárnu, která měla být na dalších půl roku naším nejlepším přítelem.
Kůň který půl roku stojí, je totiž velmi náchylný k různým zdravotním obtížím a tím největším strašákem pro mě byla kolika.
Vy, ale stále pořád nevíte, jaký že to Gas měl tenkrát naordinovaný režim, že?
Kopyta měly údajně trápit rozštěpy a tak je bylo třeba vláčnit a co nejvíce namáčet – k čemuž napomáhaly speciální zvony, které se nechaly nasáknout vodou a následně je měl Gas po celou dobu pobytu v boxu na noze.
Zásadní bylo aby nedošlo k tzv. ušlápnutí speciální zámkové podkovy, kterou měl Gas na levé (horší) noze a proto další nezbytností byl klidový režim a zvony na klasickou chůzi mimo box.
Hrozba ušlápnutí podkovy pro mě byla obrovským strašákem, protože scénáře toho, co by se mohlo stát, byly naprosto šílené.

Obecně jsem tedy brala, že nastátého koně nelze vodit jen tak na ohlávce a vodítku a tak přišel na řadu obnosek, který jsem našla na bazoši (bože dej mi facku) a dlouhá lonž, které měla zajistit trochu víc toho operativního prostoru.
Naordinován byl půlroční klid na boxe s klidnou chůzí na ruce a kování po maximálně sedmi týdnech, na což byl kladen ooooobrovský a nepříjemný důraz ze stran původního pana kováře.
První den jsme obešli pár vyjuchaných koleček po obvodu jízdárny a zbytek dne strávili pouze tak spolu. Gas v boxe, já na zemi před boxem v zasněných myšlenkách, tak abych mu dala jeho osobní prostor.
Dojímalo mě, když místo, aby koukal z okénka ven na dvůr, koukal přes dveře boxu na zem na mě. V jednu chvíli si dokonce opřel hlavu o dvířka a spokojeně klimbnul.
Celý zbytek dne jsem strávila připravováním kyblíčků, kydáním, úklidem v naší střínce a ňuchání svého splněného snu.
Když nastal čas odjet domů, byla jsem šíleně nervózní.
Co když uteče, co když umí otevřít box, co když, co když , co když ….
Mít možnost tam umístit kameru, tak mu jí tam regulérně píchnu!
Jak jsem doma usnula netuším, ale vím, že jsem tam další den byla doslova jako na koni.
Cesta od baráku ke Gasovi mi zabrala všeho všudy 10-15 minut dle provozu a nutno říci, že jsem tuto cestu jezdila denně (někdy i vícekrát) po dobu půl roku.
V následujících dnech, jsme se poznávali mezi sebou s Gasem, také jsme si udělali první kamarády v podobně Janičky a jejího Ritchiho, kteří nás naším začátkem ochotně provázeli.
Jana je energická, velmi vzdělaná a starostlivá paní, která chce pro svého Ritchiho, jenom to nejlepší, a proto věřím, že právě díky ní, jsme vybruslili z různých strastí ať už se to týkalo managementu či naší společné práce.
Byla to také Jana, která mě upozornila, že to co má Gas na noze, je šílené zvěrstvo, jenže já jí v tu dobu neposlouchala.
Už dopředu jsem totiž byla obrněná názorem, že vím, že je tu tábor kovářů, dobrých kovářů, špatných kovářů, kopytářů, trimerů i strasserů a že každý si jede tu svojí politiku:
,,Naše cesta je tak správná, oni to dělají špatně.’’
Navíc, jak jsem již nastiňovala, vedla jsem velmi nepříjemný rozhovor s Gasovo ošetřujícícím lékařem, který byl velmi rozhořčen, že se ho majitelka rozhodla svěřit ,,nějaké holce’’ co jeho dosavadní práci celou podělá. A taky jsem dostala hned z úvodu velmi nepříjemný kartáč od kováře, když jsem se zeptala jestli by Gasovi mohl sundat zadní podkovy – Gas byl totiž kován na všechny čtyři nohy.
Tyto zkušenosti ve mě zanechaly velmi silnou vazbu v tom, že jsem důvěřovala, že to co dělali (proboha veterinář v úzké spolupráci s kovářem!!!) bylo dobře a nehodlala jsem se zvyklat těmi dalšími táborovými názory.
Udělala jsem tedy první z chyb, kterých se jakožto majitelé často doupouštíme, a to:
Bezmezně jsem věřila, že když jsou to odborníci s mnohaletými zkušenostmi, že se nemohou mýlit a jejich práce je správná s ohledem na budoucí zdraví koně. Na nic jsme se neptala, vše jsem přijala jako holý fakt.
Neříkám tím, nevěřte odborníkům, to rozhodně ne, pořád jsou to lidé u kterých hledáme oporu, jistotu a pomoc, ovšem říkám tím… vzdělávejte se.. protože pak s odborníky můžete vést alespoň trochu oboustranný rozhovor, při kterém si ujasníte, zda Vám věci dávají logicky smysl nebo nikoliv.
A tak jsem jakékoliv pochybnosti o stavu Gasovo kopyt, nechtěla ani slyšet.
Každý den probíhal tak nějak stejně. Já byla šťastná a slepá, vzorně jsem dělala úplně všechno co mi bylo řečeno. Nakoupila přípravky na ošetřování hnilob, které se začaly tvořit už při odjezdu z Prahy a ošetřovala kopyta, jak nejlíp jsem mohla.
Námačela jsem, mazala jsem, ošetřovala a zase namáčela.


V průběhu prvního týdne v roli majitele jsem ale také okusila první nečekaný pocit, který ve mě přetrval dodnes.
Velkou dávku přikládám právě mé povaze, která se do role majitele asi ne příliš hodí.
Nebudu říkat, že jsem tak úplně hysterka, ale jsem člověk, který si často a dobře uvědomuje, co všechno by se mohlo stát, kdyby… a tato neblahá vlastnost se v mých emocích promítá do nervozity a paniky.
Hned druhý den po příjezdu Gase mě totiž zachrátila neskutečná panika, tak reálná a děsivá, že mi trvalo notnou dobu, se z té situace nějak oklepat.
Pásla jsem Gase před boxem na trávě a čekala, než ho stájník vykydá, aby měl v boxe prostor a Gas klid.
Nedělo se vůbec nic dramatického, ani speciálního, ale jak jsem tak stála, vedle pětsetikilomé hory masa, kostí a neskutečné síly začala jsem si představovat, jak snadno by mi Gas mohl utéct.
Tato maličká, nenápadná myšlenka rozproudila v mém nitru takové emoce, že ten kolotoč snad vůbec nešel zastavit.
Vybavila jsem si otevřenou příjezdovou cestu, riziko Gasova poranění a ušlápnutí podkovy, taky všechny ty zemědělské stroje a náčiní, které se na statku nacházely a došlo mi..
Co jsem to proboha udělala. Co když se mu něco stane? Co když uteče a srazí ho auto, co když..co když, co když.
Bylo to to neskutečné uvědomění, že Gasův život, jeho zdraví a jeho budoucnost leží teď a tady čiště v mých rukách a jakékoliv mé selhání může jeho zdraví fatálně ohrozit.
Jak by se Vám žilo s takovým uvědoměním?
Je to pomyslná koule, která mi leží u nohou a já jí každý den táhnu všude sebou.
A jsme tedy u oné zodpovědnosti. U něčeho, co si člověk nedokáže představit, dokud za zvíře opravdu sám nenese zodpovědnost.