Říkáte si proč je pro člověka, který si z hloubi celého srdce přeje pořídit vlastního koně, jeho koupě hotové peklo?
V následujících řádcích se Vám pokusím co nejblíže představit mé náročné myšlenkové pochody a důvody, které mě přesvědčily k pořízení vlastního koně.
Asi by bylo na místě Vám velmi kriticky a otevřeně představit mou lidskou náturu.
- Mezi mé největší přednosti patří přátelská povaha, dobré komunikační vlastnosti, otevřená mysl plná snů a představ, kreativní nátura, zodpovědnost a až nechutná důvěřivost k lidem.
- Na druhou stranu jsem ale velmi netrpělivý, nerozhodný a stresující se člověk, který k finálnímu rozhodnutí vždy potřebuje vyslechnout názor nejbližších.
To by možná nebyla až tak úplně marná vlastnost, kdybych si to stejně nakonec vždy, bez ohledu na ony názory, neudělala po svém. Ups.
A teď si představte, že takováhle lidská osobnost stojí před rozhodnutím pořídit si za nemalé peníze životní sen, který ale tak trochu nemá všechno, po zdravotní stránce, v pořádku..
Můj první úkol nastal ve chvíli, kdy jsem se snažila přesvědčit sebe samu, že to, co se chystám udělat, není ale vůbec špatný nápad. Cesta z Prahy domů tedy pro představu probíhala po většinu času asi následujícím způsobem.
,,Ale byl moc pěkný zlato viď?’’
,,To ale není tak moc peněz za španěla.. kort s dovozem ze Španělska.’’
,,No tak jestli se to dá řešit, tak to přece není až TAKOVÝ problém ne?’’
,,No jo, ale když si tohle budu říkat, tak si nikdy nepořídím vůbec nic – ani koně, ani auto, ani dítě.’’
,,Život je od toho, aby sis plnil své sny, tak třeba je tohle ta chvíle.’’
,,Zavolám tetě.’’
,,A co si o tom myslíš ty?’’
,,Takový kůň toho moc nepotřebuje, dokud se sním nebude víc pracovat.’’
,,Hele většinu doma ještě mám, to je v pohodě.’’
,,No jo, ale kam bychom ho dali?’’
,,Bojím se, že když to aspoň nezvážím, budu toho nadosmrti litovat.’’
A mohla bych pokračovat hodiny a hodiny, protože tato debata se stále v kruzích v naší domácnosti linula od rána do večera, asi do té doby, než mi partner řekl, že mě podpoří ať se rozhodnu jakkoliv.
V hlavě jsem si stanovila několik důležitých věcí, které mi měly k finálnímu rozhodnutí dopomoci.
- chtěla jsem mluvit s Gasovo ošetřujícím veterinářem o vážnosti jeho kopytního stavu
- chtěla jsem od Gasovo kováře, slyšet doporučení na kováře, který jezdí do našeho kraje, a kterému by Gasovu ortopedickou péči nadále s klidnou duší svěřil
- ověřila jsem si, zda se mi na Gase dojede podívat můj pan doktor z Prahy
- ověřila jsem si u doporučeného kováře, že bude ochotný dojet do Prahy, podívat se a zaškolit se k současnému kováři ohledně další péče o Gasova kopyta.
- u veterináře i známých jsem si ověřovala, co vše znamená a obnáší kopytní rozštěp.
Troufám si říct, že jsem se toho chopila velmi zodpovědně a důkladně.
Abych to shrnula výsledkem mi bylo mnoho informací a jak to tak bývá ani jedna z nich nebyla úplně jednoznačná,aby mi dokázala pomoci s dalším rozhodováním.
Velmi důležitým bodem, který rozhodně musím zmínit, byla kalkulace s financemi. Díky mé zodpovědnosti jsem si uvědomovala (a rodina mi celý život důsledně vštipovala), že pořízení koně je pouze zanedbatelná položka v porovnání s měsíčními a nečekanými výdaji.
Proto jsem doslova každý den kalkulovala a k slzám mě stále doháněl fakt, že se všemi příjmy a případnými výdaji jsem doslova na 0 a co teprve, kdyby se koni něco stalo (nebo se mi rozbilo auto, přišlo nečekané vyúčtování za energie, byla bych na nemocenské, což vzhledem k mému zdravotnímu stavu nešlo vyloučit atd. atd…).
Pokaždé, když jsem se se svými propočty dostala do tohoto mrtvého bodu, začala jsem plakat. A plakala jsem hodně a taky dlouho.
A pak jsem zase podlehla své urpustnosti a začala počítat zase z jiného konce.
A když byl výsledek stejný..plakala jsem zase.
Z dobrých důvodů jsem si celou svou patálii nechávala pro sebe a řešila ji pouze s partnerem a s tetou, která nutno říci, byla k pořízení nemocného Gase od začátku poněkud skeptická.
Věděla jsem totiž, že na mě rodina, v dobré víře, vytasí otázky a problémy a bude se mě snažit upozornit na jejich nelehké, někdy i nemožné řešení.
A já na tuto situaci chtěla být maximálně připravená.
Z výše zmíněných bodů jsem všechny splnila : vyslechla jsem si velmi nepříjemný rozhovor s Gasovo ošetřujícím veterinářem, vyslechla si ne příliš pozitivní verdikt na kopyta od mnou poslaného veterináře, sehnala a zajistila návštěvu mého budoucího kováře a s odřenýma ušima vyřešila i finanční otázku.
Jak?
Chci koně?
Tak budu víc pracovat.
Chci koně?
Tak nepotřebuji mít jedničkovou octávku, se kterou stojím pořád v servisu… stačí mi stará dobrá felicie, která mě za mým koněm doveze.
Asi taková byla moje odhodlanost splnit si životní sen.
Jakmile jsem učinila toto rozhodnutí, už jsem vše nechala na osudu. Jestli se to má stát, tak se to prostě stane a všechno vyjde. A pokud se jeden jediný bod zadrhne, vím, že to tak prostě má být a já od toho dám ruce pryč.
Otázka ustájení byla jednou z úplně prvních důležitých věcí, ve kterých jsem chtěla mít jasno. V dojezdové vzdálenosti kvůli každodenní péči o Gase, jsem chtěla sehnat boxové ustájení s možností výběhu, jízdárny a haly. Cenový strop takového ustájení pro mě byl do 5.000 Kč.
Vsuvka pro nemajitele: Ceny ustájení se různí podle kraje ve kterém se stáj nachází, důležité kritérium je také, jaký typ ustájení sháníte a co je v rámci standardního ošetřování koní zahrnuto.
Levnější varianty bývají pastevní ustájení tedy 24/7, kdy majitelům ustájení většinou odpadává denní kydání boxů, jednotlivé krmení koní a odvádění a přivádění koní do a z výběhu. Takové ustájení se pohybuje od 4.000-5.500 Kč.
Boxové ustájení se v levném kraji bez vybaveného zázemí pohybuje okolo 5000-6500 Kč, s vybavením okolo 7000-8000 Kč a v lukrativnějším kraji dokonce okolo 10-12.000 Kč/měs.
Lehce si tedy spočítáte, že takovýhle požadavek na poměrně malé město je docela šibeniční že? Ale štěstí se na mě začalo usmívat a já druhý den od mého rozhodnutí měla jasné místo ve stáji 10 km vzdálené od mého bydliště včetně boxu, jízdárny, haly a kruhovky a v rámci mého cenového stropu.
Druhou mou podmínkou byl prodej auta.
Když jste se podívali před rokem na klasické inzertní servery a zadali motorizaci mé milované, vymazlené ,,Okťi’’ 1.6, 55 kW – našli byste ceny od 25-30.000 Kč.
Protože i v tomto případě jsem si řekla, že buď a nebo, vyhodila jsem inzerát ,,mé lásky’’ za 60.000 Kč.
I v tomto případě nám byl osud nakloněn a aniž bych to vůbec čekala a byla na to morálně připravená, Okťa odjížděla za dva dny s novým majitelem a já zůstala v slzách, s igelitkou věcí a bez auta stát před barákem.
Dodnes, je to pro mě citlivé téma. Ale jak jsem slíbila, tak jsem udělala a pořídila si starou zelenou bestii – Felicii.
Kdyby se nade mnou partner neslitoval, jezdila bych v ní dodnes.
Třetí podmínkou byly finance jako takové.
Díky předchozím zkušenostem a mé zodpovědné povaze jsem učinila prohlášení, že ačkoliv přivádím koně do vztahu a mám partnerovo požehnání, finanční stránka celé věci jde vždy pouze a jenom za mnou a neočekávám a nechci od partnera v tomto směru žádnou pomoc, pokud se nebude jednat o situaci, že mu něco koupí, protože mu to koupit chce.
Vsuvka pro nemajitele: Cena koně se velmi liší v závislosti o jaké plemeno se jedná, jaký je jeho věk a pohlaví, zda se jedná o čistokrevného, papírového koně, od koho koně kupujete, v jakém stupni výcviku daný kůň je, zda se kůň potýká se zdravotními nebo behaviorálními problémy a zda je to kůň narozený v ČR nebo je ze zahraničí.
Pokud se bavíme v tomto případě o P.R.E. který je mladý, zdraví a čistokrevný, v základním stupni výcviku, potažmo třeba původem ze Španělska … cena nižší než pět nul za prvním číslem je značně podezřelá.
Zpátky ale k našemu příběhu. Nebudu lhát, že taková částka běžně u dvaadvacetileté holky, která od školy nežije s rodiči a pracuje se zdravotními přestávkami sotva dva roky, je na účtě úplně běžnou věcí.
A v tuto chvíli přišla na řadu rodina, která mi ochotně, ale s očekávanou přednáškou pomohla ke splnění životního snu.
Když to celé s odstupem času shrnu, byl to šílený měsíc naprosté nerozhodnosti, úzkostí, obav, nadšení a představ. Tenkrát, když jsem si řekla tak a teď už vše vyšlo, jsem si myslela, že tohle bylo to nejhorší a nejnáročnější období, které jsem ve svém životě zažila.
No… dost jsem se mýlila, ale o tom zase příště … 🙂