Na začátku každého vyprávění jsou sny, emoce, plány a osud, které dohromady tvoří mnohdy překvapivé, napínavé, smutné a šťastné příběhy.
Náš příběh je jedním z těch napínavých, překvapivých a dnes už i šťastných…
Učinila jsem tedy rozhodnutí, se o náš příběh podělím s Vámi i touto formou – formou blogu.
Jsem totiž přesvědčena, že kromě ,,počtení a relaxu’’ Vám náš příběh dodá také odvahy, odhodlání, ponaučení se a třeba i nějaké to rozřešení.
Abych Vás, ale seznámila s tím, do jakého typu příběhu chcete nahlédnout, napíši zde krátký, snad poutavý, odstavec.
Být majitelem koně, je velmi fyzicky, psychicky i finančně náročná práce, kterou jsem si donedávna nedokázala vůbec představit. Veškeré ty navoněné představy, kdy kolem mě a ,,mého’’ koně poletují konfety a jsme skvělý, úspěšný a oblíbený pár na kolbištích, byly jen vybájené představy, které mají do reality velmi, opravdu velmi, daleko.
Tento příběh popisuje, jak si jedna mladá slečna splnila životní sen v podobě nádherného P.R.E.(Pura Raza Espaňola) valacha a začala pomalinku sundavat své růžové brýle.
Prát se s několika diagnózami najednou, chce opravdu odvahu a velkou psychickou oporu, kterou jsem díky odhodlání a svému okolí našla.
Každý příběh má nějaký začátek a tak začnu v mém mládí, které bylo sice koňmi přeplněné, ale spíše vyfantazírované.
Představte si malého blonďatého caparta, který snědl veškerou moudrost světa s malým útulným, typicky dětským pokojíčkem plným koní.
Od samolepek na stříních ( v pozdějších letech jsem je proklínala, když ani za nic nešly sundat), po semišové, ohavné postavičky koní, kterým se brzy po dětském hracím zápřahu začala odlupovat hříva, povlečení v několika odstínech s koňskou tématikou až po poličku plnou koňských časopisů a obrázkových knížek.

Ano. To jsem já a moje dětství.
Nevím, jestli nebudu lhát, když řeknu, že ke koním mě dovedla moje babička, která mě i po velkou část mého života v této zálibě vroucně podporovala. Dodnes se divím, že mi tolerovala, když jsem si osedlala její bílou zídku a ze žlutých provazů od houpaček a dvou přitahovacích kruhů na cvičení, si udělala postroje, které symbolizovaly sedlo a třmeny.
Dodnes si pamatuji, že jsem vytvořila jakýsi věrohodný systém, který umožňoval ,,třmenům’’ na provazech upravovat délku, tak jako tomu bylo u normálního sedla.
Díky babičce jsem ve svých třech letech adoptovala velkého černého a zrzavého koně v zoologické, kam jsem docházela jezdit. Dokážete si to představit? Ve třech letech?
Být mou matkou v té době umřu na hysterii…
O rok, možná dva později, to byla zase babička, která mě vzala na dědovu pracovní cestu na druhou stranu republiky a domluvila mi, že veškerý ten čas strávím u koní. Stála tenkrát hodiny s kamerou a foťákem v ruce a čekala až čtyřletý prcek přijede z vyjížďky na obrovské, zrzavé kobyle – bez vodiče. Dnes si říkám, že ten kůň musel mít srdce ze zlata a babička jakbysmet.
Tady asi začalo moje mentální postižení koňmi. Rodiče, ale moc dobře věděli, že koně nejsou vůbec levný a jednoduchý koníček a tak jsem všechen svůj volný čas trávila s koňmi v knihách, časopisech, na internetu (Virtuální stáj ufonek). K živým koním jsem se dostávala jen sporadicky u babičky, která mi platila vyjížďky v nedaleké rodinné westernové stáji.
Můžu asi říct, že všechno, co jsem do té doby věděla a uměla, jsem se naučila právě tam.
Už jako starší puberťák jsem při snaze být s koňmi prošla několika stájemi a jezdeckými kluby, kde jsem zažívala asi to, co je normální – práci, práci, práci – tak si půjč tohohle koně a dělej si sním co chceš, práci, pomluvy no a zase práci.
Práce ke koním patří, to rozhodně a tato škola mi asi dala mou pracovní náturu, kterou dnes mám, ale jistě chápete, co tím básník chtěl říci.
Troufám si říct, že jsem MĚLA ambice, na to abych se naučila o koních víc a NEMĚLA představu, co finančně pro mé rodiče znamená financovat SOŠ Jezdeckou Akademii s.r.o. v Mariánských Lázních.

Tenkrát jsem jen zaslepeně chtěla v budoucnu pracovat s koňmi a to kolik stojí roční školné a kolik si pak po této práci s koňmi jako oška vydělám, jsem neviděla. Dnes se za to rodičům hluboce omlouvám, ale i tato zkušenost. Tyto čtyři roky mi dali v životě mnoho užitečného a důležitého.
A to třeba Catchera. Poznala jsem ho na své první praxi. Menší černý holandský teplokrevník, v té době skoro 3 a půl letý.
(Tři a půl letý sportovní kůň na prodej na praxi? Dnes už zase vidím věci jinak, než tenkrát, ale asi díky bohu za mojí sladkou nevědomost.)
V té době, kdy já jsem trávila čas s Catcherem na Jezdecké akademii, se na tisíce kilometrů daleko ode mě v horké Barceloně narodil hnědý hřebeček, který dostal jméno Gastador a přívětek stáje Salvatella.
Čtyři roky uplynuly jako voda a stalo se toho opravdu mnoho. S Catcherem jsem se po společných čtyřech letech lásky musela rozloučit a při odjezdu mu slíbila, že mu jednoho dne, dopřeji důchod, jaký si zaslouží. O jeho stallkování po dalších pět let, raději pomlčím.
Mezitím z malého hnědého hřebečka daleko v Barceloně vyrostl nohatý, atraktivní (po tatínkovi : Atractivo de Salvate) hřebec, který se ve třech letech přeprodal do Holanska.. a pak znovu do Holandska a pak možná ještě jednou…


Gastador jako tříletý na prodejním inzerátu.
Odkaz: https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=1824873121165148&id=1771885746463886
Další pozitivní věcí bylo, že jsem si při škole uvědomila, že chci a beru za své poslání pomáhat koním.
A protože má znalost anglického jazyka nebyla v té době dostačující, špatně jsem si vyložila podmínky společnosti Equinology Institute o absolvování kurzu EQ100 na certifikovaného body workera koní a na čas se vzdala svého snu, stát se fyzioterapeutem.
V té době (tedy rok 2017 jich bylo ještě poskrovnu a názvy jako Dornova metoda, Equine-touch a další, ještě nespatřily světlo u českého národa.) a tak mé kroky ihned po škole zamířily zase na úplně druhou stranu České republiky, do rehabilitačního střediska pro koně Equiwell s.r.o.
Pro práci svých snů jsem zanechala tehdejšího partnera doma a jela se starat o koně klientů kliniky.
Dostali se mi pod ruce koně mnohých českých i světových špiček, plemenní hřebci, dostihový šampioni, i obyčejní miláčci svých majitelů..a kromě koní jsem se také setkala s perfektními přístroji a zařízeními, které jsem do té doby nikdy neviděla.
Asi největší chloubou kliniky byl v té době vodní pás, se kterým jsem se dost natrápila (a věřte mi, že měnit vodu a čistit dvě obrovské vodní nádrže růčo, každý týden FAKT nechcete!), ale pro koně, to bylo úžasné cvičení, rehabilitace i trénink. Mrzí mě jen, že jsem v té době nevěděla o anatomii a biomechanice víc, jelikož bych ty znalosti dokázala lépe zužitkovat a další zase lépe vypozorovat.
Kromě vodního pásu jsem pracovala také s Activo-Med dekou, Viofor terapií , laserovou technikou a vibračními deskami.

Activomed – pulzní elektromagnetická terapie (PEMF) nabízí 18 přednastavených programů, které nabízí zahřátí koně, svalovou regeneraci, relaxaci atd.
VioforBiomed– jedná se o deku poskytující fyzikální, fototerapii pomocí magnetického pole.
https://vioforbiomed.com/viofor-jps-vet/
Laserová terapie – nejmodernější technologie pro ošetření zánětu, bolesti a otoku nejen ve veterinární medicíně. Jedná se o neinvazivní ošetření, které je úspěšně využíváno jednak v oblasti traumatologie, ortopedie, rehabilitace a pooperační léčbě, ale také v dermatologii a ve všech indikacích, kde je cílem redukovat zánět, otok, bolest a povrchové či hluboké rány.
Vibrační deska – Speciální vibrační zařízení určené pro koně. Lze využívat pro poúrazové, rehabilitační a relaxační terapie, i jako součást tréninku nebo přípravy na závody.
Vibrační podložka zvyšuje prokrvení organismu bez jakékoliv další zátěže, urychluje
hojení zranění, významně zkracuje dobu rekonvalescence a podporuje rozvoj svalstva.
Na toto období vzpomínám velmi ráda, při práci s koňmi mi dalo mnoho zkušeností, v rámci této práce jsem absolvovala kurz masáží koní s EBW Dominikou Kellerovou, ze kterého dnes a denně využívám potřebné znalostí a měla jsem často možnost nahlédnout do chiropraxe Stuarta Brocka a zubařství od Adély Liškové, se kterými jsem dodnes v kontaktu.
Z osobních důvodů mé kroky na nějaký čas mířili do mé domoviny, kde jsem poznala svého druhého srdcového koně Dantese.
Práce s Dantesem byla velmi náročná a já bez značných zkušeností prováděla metodu pokus/omyl.
Dantes mě naučil velké trpělivosti, respektu, ale také do mě svými výmysly zasadil semínko strachu, které si v sobě nesu dodnes.
Dnes už vím, že bych si s jeho výcvikem poradila mnohem lépe a společně bychom se ponusuli mnohem dále, jenže to by do hry nikdy nevstoupil Gastador. A tak to osud nechtěl.
Zatímco já řešila klasické žabomyší války ve stájích a protloukala se u koní s různými svěřenci, načež jsem usoudila, že koně už nechci vidět, prodala veškeré své jezdecké vybavení a zapřísahala se, že se už nikdy nebudu starat o cizího koně, se z Gastadora se stal dospělý hřebec v základním výcviku.
